Úvodní strana
Zaječí rybník přišel o vodu
Rybník Zaječí – příběh vody, života a naděje
Rybník Zaječí, nádherná, téměř nedotčená devítihektarová vodní plocha, byl pro nás i pro mnoho dalších milovníků přírody místem klidu, tradic a nezapomenutelných rybářských zážitků. Letos na podzim však utichl. Tam, kde se po léta zrcadlila vodní hladina a kde pulzoval život, zůstalo jen smutné ticho.
Od roku 2015 jsme o něj jako spolek Rybáři od Zaječáku, z. s., pečovali s láskou, úctou a odpovědností. O to bolestnější pro nás bylo sledovat, jak se naše domovská voda v posledních letech, zejména v druhé polovině léta a na podzim, postupně mění ve vysychající, bahnité jezero. To, co zpočátku vypadalo jako nenápadný průsak hráze, se během posledních dvou let proměnilo v tragédii, které jsme se dlouho snažili zabránit.
Voda mizela doslova před očima. A příčina? Starý čap, respektive dřevěný kbel, který po dlouhá léta spolehlivě střežil hladinu rybníka, začal v posledních letech vypovídat službu. Voda jím stále více nekontrolovaně protékala a rybník se postupně, ale neúprosně vyprazdňoval. Nakonec si našla cestu nejen přes čap, ale také skrze hráz, jako by se rozhodla opustit svůj rybník za každou cenu.
Letos hladina klesla o neuvěřitelných 3,2 metru. Z kdysi hlubokého rybníka zůstala pouhá půlmetrová vrstva vody. Zoufale málo na to, aby dokázala udržet život. Každý další den přinášel horší pohled než ten předchozí. Bezmocně jsme sledovali, jak ryby bojují o poslední zbytky svého vodního světa, zatímco jejich životní prostor mizel v bahně.
Když se ukázalo, že ani několikadenní déšť nedokáže pokles hladiny zastavit a že rybí obsádka nemá bez našeho zásahu šanci přežít, stáli jsme před nesmírně těžkým rozhodnutím. Bylo nutné přistoupit k nucenému výlovu. Čas nás tlačil natolik, že nebylo možné čekat ani na příznivější počasí. Nikdo z nás si takovou chvíli nepřál. Nikdo nechtěl vidět rybník v tak žalostném stavu. Jenže nebylo jiné cesty. Šlo o záchranu toho nejcennějšího, co v něm ještě zůstalo – života.
Po dohodě s městem Bezdružice, které jako vlastník vodního díla zajistilo odborný dohled nad výlovem, jsme se do práce pustili společně. K odbornému týmu jsme se přidali my, členové spolku, i naši dlouholetí dobrovolníci a kamarádi. Každý přiložil ruku k dílu, každý pomáhal, jak mohl. Všichni jsme věděli, že nejde jen o obyčejný výlov. Šlo o záchranu života a zároveň o poslední službu rybníku, který nám po tolik let přinášel radost, zážitky a pocit sounáležitosti.
Vezmeme-li v úvahu, že rybník nebyl loven více než šedesát let, nebylo možné regulovat množství vody, chybělo klasické loviště a celé dno pokrývala až jeden a půl metru silná vrstva bahna, byl to úkol na samé hranici možného. Podmínky byly mimořádně náročné, přesto jsme se nevzdali.
Z bahna se nám podařilo zachránit kapry a amury, ale také štiky, candáty, několik sumců a úhořů. Každá vylovená a zachráněná ryba pro nás znamenala malé vítězství. Byla důkazem, že naše úsilí má smysl a že i v tak beznadějné situaci lze ještě něco zachránit.
Bohužel ani veškeré nasazení a úsilí nestačilo k záchraně celé rybí obsádky. Některé ryby uhynuly a jejich ztráty rozhodně nebyly zanedbatelné. Byla to bolestná daň za stav, do kterého se rybník dostal, a zároveň připomínka toho, jak křehká může být rovnováha v přírodě, když se voda začne vytrácet.
Když byl nucený výlov dokončen, rybník zůstal na první pohled prázdný. Bez vody. Bez života. Místo, které jsme tolik let znali jako živý a krásný kout přírody, se proměnilo v tiché, bahnité dno. A s tímto pohledem přišel i smutek z vědomí, že jedna dlouhá kapitola našeho společného příběhu se právě uzavřela.
Po tomto nuceném výlovu však pod hladinou zůstalo ještě značné množství uhynulých bílých ryb – cejnů, plotic a perlínů, ale také několik kaprů, štik a candátů, kteří svůj život ukončili nepozorovaně, pohřbeni v bahně. O několik dní později se tak pohled na vodní hladinu stal ještě smutnějším a žalostnějším. Byli jsme totiž nuceni vyčkat, až se z bahna uvolní a na hladinu vyplavou všechny zbývající uhynulé ryby, abychom je při následném úklidu nezatlačovali hlouběji do měkkého dna. Čekaly nás další těžké chvíle, kdy jsme museli postupně sbírat a odstraňovat ryby, které se pomalu vynořovaly na hladinu. Tento smutný a bolestný pohled nás provázel několik dalších dní, než se podařilo všechny uhynulé kusy shromáždit a zajistit jejich řádnou likvidaci v kafilérii.
Celou situaci po celou dobu provázely silné emoce. Nešlo totiž jen o ryby. Byli to živí tvorové, ke kterým jsme měli vztah a které jsme po léta znali. Rybáře jsme vždy žádali, aby k přírodě i rybám přistupovali s úctou, věnovali jim náležitou péči a při každé manipulaci s nimi dbali na jejich ochranu. O to bolestnější bylo nyní vidět, že některé z ryb, kterých jsme si vážili a které jsme dobře znali, se zachránit nepodařilo. Přesto nás těší, že alespoň část rybí obsádky se podařilo uchránit před jistým úhynem. Nebýt nuceného výlovu, ztráty by s jistotou byly absolutní.
Končí jedna kapitola, ale naděje zůstává. Město Bezdružice před dvěma lety zadalo vypracování projektové dokumentace na rekonstrukci hráze, kdy je v současné době již vydáno stavební povolení a zažádáno o dotaci, tak věříme, že město Bezdružice najde potřebné finance na opravu hráze a rybník bude moci být znovu napuštěn. Až se do něj jednou vrátí voda, věříme, že se vrátí také ryby a s nimi i rybáři. Pevně doufáme, že naše dlouholetá spolupráce, která se osvědčila a přinášela radost, bude pokračovat i v budoucnu.
Děkujeme všem, kteří přiložili ruku k dílu. Všem, kteří stáli po kolena v bahně, tahali sítě a pracovali až do úplného vyčerpání. Všem, kteří neváhali pomoci ve chvíli, kdy šlo o záchranu rybího života. Vaší obětavosti, nasazení a ochoty pomoci si nesmírně vážíme.
Byla to náročná práce a bolestná událost, na kterou se jen tak nezapomíná. Zároveň však ukázala, že když jde o přírodu, tradici a společné dílo, dokážeme se semknout, vzájemně si pomoci a táhnout za jeden provaz. A právě v tom spočívá naděje, že se k tomuto rybníku jednou znovu vrátí život.
Rybáři od Zaječáku, z.s.,
